Skrze lesy, přes potoky a údolí Novohradských hor vedla oficiální cesta sklářů, kteří tudy nosili a vozili zboží tak čisté a křehké, jako byl broušený křišťál. Cesta, která tu nekončila, ale pokračovala až daleko, do jiných zemí, přes moře a do rukou zákazníků, kteří dokázali ocenit práci řemesla kdesi hluboko v srdci Evropy. Jak je možné, že v takovéto pustině vznikala díla svou kvalitou a hodnotou rovnající se benátskému sklu? Jak je možné, že z rukou několika sklářů vzešel unikátní materiál nazývaný hyalit – dokonale neprůsvitné sklo, jehož recept dnes již nikdo nezná? Měli bychom věřit na sílu krajiny, která inspiruje. Měli bychom dát prostor krajině, která leží uprostřed starého kontinentu, a přesto byla dlouhá staletí pustá a tichá. Měli bychom si vážit krajiny, která nám dala lekci a nespokojí se s těmi, co ji chtějí jen vykořisťovat, ale čeká na ty, kdo ocení její divokost a půvab. Před mnoha lety vzal její osud pevně do rukou francouzský rod Buquoyů, aby zaměstnal české a německé dělníky a dohromady tak vytvořili odkaz, který dodnes přetrvává.
