Z Weitry přes Lauterbach a Hojnou Vodu
Unserfrau – pod tuto obec spadá sousední Altweitra i cca 6 km vzdálená místní část Heinrichs, stejně jako cca 10 km daleký Phyrabruck, první rakouské místo za hranící směrem od Nových Hradů.Název místa je odvozen od nálezu sochy Panny Marie během záplav způsobených rozvodněním řeky Lužnice. Doložen je rovněž název Unsere Liebe Frau am Sand (Naše milá Paní na písku), a to z počátku 14. století. Počátky místa souvisejí s milostnou sochou Madony a s pramenem léčivé vody, který vytryskl na písečném návrší v místě jejího zachycení. Socha byla původně umístěna v kapli a přicházeli sem lidé i na základě pověsti o uzdravování. Vznikly zde malé lázně a o přílivu poutníků svědčí kamenné pastoforium z roku 1525 i skutečnost, že zde sloužili tři kněží. Rozkvět poutí probíhal hlavně v 17. století, pokles nastal na konci následujícího věku, kdy bylo roku 1784 zrušeno i zdejší mariánské bratrstvo a lázně pak během 19. století, jehož druhá polovina přinesla i neštěstí v podobě požáru, při němž shořely veškeré votivní dary. Poutní tradice je zde ale udržována dodnes. Dominantou obce je farní kostel Narození Panny Marie z období kolem roku 1250. Původně se jednalo o obrannou stavbu s věží. Kostel byl později goticky i barokně přestavěn. Kolem roku 1400 vzniklo trojlodí a gotický chór. V letech 1694 – 98 byly přistavěny další dvě lodě a jižní barokní věž s cibulovou bání. Z této doby je i barokní kazatelna s reliéfním cyklem ze života panny Marie i olejomalbou Dobrého pastýře a postranní oltář sv. Štěpána s bohatou štukovou výzdobou znázorňující kamenování tohoto světce, jenž je samozřejmě zvěčněn i na oltářním obrazu. Vedle vítězného oblouku vpravo na věřící z výšky kamenného sloupu shlíží gotická dřevěná plastika Madony z roku 1340. Velice cenná a hodnotná je i románská křtitelnice na krychlovém podstavci. Původní kaple byla postavena vedle dnešního kostela již koncem 12. století. Dodnes je zachována a uvnitř má pozoruhodný cyklus fresek z první poloviny 16. století. Středověká lázeňská místnost je nyní mimo okolní hřbitovní zdi vedle fary. Jedná se o kruhovou zděnou arkádovou místnost s hloubkou 4-5 metrů.
Kostel není návštěvníkům běžně přístupný, do interiéru lze nahlédnout přes vchodovou mříž. V neděli v 9:30 se tu koná pravidelná bohoslužba, během roku je místo navštěvováno poutními procesími. Původně bylo místo přifařeno k nedaleké Altweitře. Kostel v Altweitře rozhodně stojí za návštěvu, představuje nejstarší duchovní centrum v regionu a nachází se pouhý jeden kilometr od Unserfrau.
Unserfrau, den ältesten Marienwallfahrtsort der Diözese Sankt Pölten mit der Wallfahrtskirche Maria Geburt. Unserfrau – zu dieser Gemeinde gehören das benachbarte Altweitra und der ca. 6 km entfernte Ortsteil Heinrichs, sowie das ca. 10 km entfernte Phyrabruck, die erste österreichische Ortschaft nach dem Grenzübergang. Der Name des Ortes leitet sich von dem Fund einer Marienstatue in der aufgeschwemmten Lainsitz. Der Name Unsere Liebe Frau am Sand ist seit Anfang des 14. Jahrhunderts nachweisbar. Die Ursprünge des Ortes sind mit der Madonnenstatue und der Heilwasserquelle verbunden, die auf der Fundstelle entspringt.
Ursprünglich stand die Statue in der Kapelle, und die Menschen kamen aufgrund des Gerüchts von Heilung hierher. Hier wurde ein kleines Heilbad errichtet, und vom Zustrom der Pilger zeugen das steinerne Pastophorium aus dem Jahr 1525 und die Tatsache, dass hier drei Priester wirkten. Die Wallfahrten blühten vor allem im 17. Jahrhundert auf, mit einem Rückgang am Ende des folgenden Jahrhunderts, als die örtliche Marienbruderschaft 1784 abgeschafft wurde, und den Bädern während des 19. Die Tradition der Wallfahrt wird hier jedoch auch heute noch gepflegt. Die Dominante des Dorfes ist die Pfarrkirche Mariä Geburt aus der Zeit um 1250. Ursprünglich war es ein Verteidigungsgebäude mit einem Turm. Die Kirche wurde später im gotischen und barocken Stil umgebaut. Um 1400 wurden ein dreischiffiges Gebäude und ein gotischer Chor errichtet. In den Jahren 1694-98 wurden zwei weitere Kirchenschiffe und ein südlicher Barockturm mit Zwiebelturm hinzugefügt. Aus dieser Zeit stammen die barocke Kanzel mit einem Reliefzyklus aus dem Leben der Jungfrau Maria und einem Ölgemälde des Guten Hirten sowie der Seitenaltar des heiligen Stephanus mit reicher Stuckdekoration, die die Steinigung dieses Heiligen darstellt, der natürlich auch auf dem Altarbild verewigt ist. Neben dem Triumphbogen auf der rechten Seite blickt eine gotische Holzskulptur der Madonna aus dem Jahr 1340 von der Höhe einer Steinsäule auf die Gläubigen herab. Sehr wertvoll ist auch das romanische Taufbecken auf einem kubischen Sockel. Die ursprüngliche Kapelle wurde bereits Ende des 12. Jahrhunderts neben der heutigen Kirche errichtet. Sie ist noch heute erhalten und beherbergt im Inneren einen bemerkenswerten Freskenzyklus aus der ersten Hälfte des 16. Jahrhunderts. Die mittelalterliche Badestube befindet sich heute außerhalb der Umfassungsmauer des Kirchhofs neben dem Pfarrhaus. Es handelt sich um einen kreisförmig ummauerten Arkadenraum mit einer Tiefe von 4-5 Metern.
Die Kirche ist normalerweise für Besucher nicht zugänglich, das Innere kann durch das Eingangsgitter besichtigt werden. Sonntags um 9:30 Uhr findet hier ein regelmäßiger Gottesdienst statt, während des Jahres wird der Ort von Wallfahrtsprozessionen besucht. Ursprünglich war das Gelände mit dem nahe gelegenen Altweitra verbunden. Die Kirche in Altweitra ist auf jeden Fall einen Besuch wert, denn sie ist das älteste geistliche Zentrum der Region und liegt nur einen Kilometer von Unserfrau entfernt.
Altweitra (Stará Vitoraz) – dříve samostatná obec dnes tvoří jeden samosprávný celek se sousední Unserfrau a obě tyto části odděluje řeka Lužnice. Altweitra přitom patří k velmi starým sídlům založeným Slovany snad již v 9 století. Ve 12. století ministeriálové (příslušníci nižší šlechty ve Svaté říši, původně nesvobodní lidé, kteří vstoupili do služeb světských či církevních velmožů) Kuenringové ve službách Babenbergů začali systematicky osidlovat Vitorazsko. Altweitra pak byla původním centrem tohoto území a první písemná zmínka o ní je z let 1182-85. Důkazem tohoto stáří budiž ojedinělý opevněný románský kostel sv. Petra a Pavla. Původně se jednalo o dřevěnou stavbu, přičemž dnešní impozantní kamennou budovu nechal postavit Hadmar II. Kuenring a ta se dodnes dochovala ve své původní podobě z těžkých žulových kvádrů s románskými klenutými okny, nad nimiž se nacházejí úzké osvětlovací průzory opevněného kostela. Interiér s mohutnou žebrovou klenbou uzavírá na východní straně půlkruhová apsida. Samozřejmostí je zde zachování neomítnutých původních mohutných kamenných kvádrů. Vnitřní vybavení tvoří barokní hlavní oltář, malé rokokové varhany z 18. století, jednoduchá renesanční kazatelna ze 17. století a gotické plastiky na barokních konzolách. Nástěnné malby jsou ze 14. století, stejně jako socha Matky Boží. Za kostelem se nachází novogotická rodinná hrobka rodu Fürstenberků z roku 1843 a tento rod pak využíval kostel jako pohřební kapli. Farnost Altweitra byla jednou z prvních v Horním Waldviertelu a farní práva byla později po jejím založení na počátku 13. století převedena do sousední Weitry.
Altweitra (Alt-Vitoraz), ehemals eine eigenständige Gemeinde, bildet heute mit der Nachbargemeinde Unserfrau eine Selbstverwaltungseinheit und wird durch den Fluss Lužnice getrennt. Altweitra gehört zu den sehr alten Siedlungen, die von Slawen vielleicht schon im 9. Im 12. Jahrhundert begannen die Kuenringer (Angehörige des niederen Adels im Heiligen Römischen Reich, ursprünglich unfreie Menschen, die in den Dienst weltlicher oder kirchlicher Adliger traten) im Dienste der Babenberger, Vitoraz systematisch zu besiedeln. Altweitra war damals das ursprüngliche Zentrum der Region und wurde erstmals 1182-85 schriftlich erwähnt. Die einzigartige befestigte romanische Kirche St. Peter und Paul ist ein Beweis für dieses Zeitalter.
Das heutige beeindruckende Steingebäude war ursprünglich ein Holzgebäude und wurde von Hadmar II. errichtet. Kuenring, und sie ist noch in ihrer ursprünglichen Form aus schweren Granitblöcken mit romanischen Rundbogenfenstern erhalten, über denen sich die schmalen Lichtöffnungen der Wehrkirche befinden. Der Innenraum mit seinem massiven Kreuzrippengewölbe wird auf der Ostseite von einer halbrunden Apsis abgeschlossen. Die Erhaltung der massiven, unverputzten Originalsteinblöcke ist hier natürlich eine Besonderheit. Die Innenausstattung besteht aus einem barocken Hochaltar, einer kleinen Rokoko-Orgel aus dem 18. Jahrhundert, einer einfachen Renaissance-Kanzel aus dem 17. Jahrhundert und gotischen Skulpturen auf barocken Konsolen.
Die Wandmalereien stammen aus dem 14. Jahrhundert, ebenso wie die Statue der Mutter Gottes. Hinter der Kirche befindet sich die neugotische Familiengruft der Familie Fürstenberg aus dem Jahr 1843, die die Kirche damals als Begräbniskapelle nutzte. Die Pfarre Altweitra war eine der ersten im Oberen Waldviertel, die Pfarrrechte wurden nach ihrer Gründung im frühen 13. Jahrhundert an das benachbarte Weitra übertragen.
Heinrichs – pojmenování tohoto místa je odvozeno od křestního jména Heinrich (Jindřich).Oficiální název obce se v minulosti několikrát změnil. Za Rakouska – Uherska se nazývala Heinrichs bei Böhmen, za Velkoněmecké říše Heinrichs bei Gmünd a konečně po roce 1945 opět Heinrichs bei Weitra, stejně jako v letech 1918–38. V písemných pramenech se poprvé objevuje až v roce 1391 a založena byla pravděpodobně již v 1. třetině 13. století. Dominantou této „květinové“ obce, jejíž výzdoba byla několikrát celorepublikově oceněna, je jednolodní novogotický farní kostel Nanebevzetí Panny Marie z let 1872–75 postavený z místních žulových kvádrů, které jsou přiznané pouze na vnějších obvodových stěnách, vnitřní prostor je omítnut a natřen. Hlavní oltář sem byl přemístěn až v roce 1954, a to z Loibenu u Kremsu. Jeho zhotovitelem byl Josef Kepplinger z Ottensheimu v Horním Rakousku a pro kostel v Loibenu byl zakoupen v roce 1896. Barokní oltářní obraz pak znázorňuje korunovaci Panny Marie. Ve vrcholku oltáře se nalézá plastika Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a pod ní vlevo sv. Quirin (patron Loiben, ale i benediktinů a cisterciáků, tento římský prvomučedník má kupříkladu svůj oltář i ve zlatokorunském klášteře) a vpravo svatý Juda Tadeáš. V presbytáři jsou dodnes i další barokní sochy – sv. Josef, sv. Šebestián, sv. Leonard a sv. Florián. Varhany jsou z roku 1911. Věž kostela je osazena třemi zvony z roku 1949, přičemž jejich předchůdce potkal neblahý osud válečného sejmutí a roztavení pro zbrojní průmysl za 1. světové války v roce 1917. O pět let později je nahradily zvony nové, které zde vydržely do opětovného zabavení za 2. světové války. Toto snímání a obnovování se vyhnulo pouze umíráčku z roku 1731. Obec Heinrichs původně farností spadala pod Unserfrau, a to až do roku 1784. V roce 1762 byla v místě postavena za významné finanční pomoci guvernéra panství Weitra Franze Josefa Keuffela, rytíře z Ulbergu, kaple. Po přifaření Phyrabrucku a Oberlembachu k Heinrichs nestačila tato kaple kapacitně, a proto byl vybudován nový kostel. Zároveň s farou byla v obci otevřena i škola, v níž se vyučovalo až do roku 1977. Na mostě přes potok stojí hodnotná kamenná plastika sv. Jana Nepomuckého. Obec je výchozím bodem pěší okružní naučné stezky Erlebnisweg Heinrichs (Cesta zážitků), která má celkem 36 zastavení a spojuje místa se zajímavými a zvláštními žulovými kamennými útvary, jakými jsou kupříkladu mísy, pecny, dvojviklany, miskovité prohlubně atp.
Heinrichs – der Name des Ortes leitet sich von dem Vornamen Heinrich ab. Der offizielle Name des Dorfes hat sich in der Vergangenheit mehrmals geändert. Während der österreichisch-ungarischen Monarchie hieß es Heinrichs bei Böhmen, während des Großdeutschen Reiches Heinrichs bei Gmünd und schließlich nach 1945 wieder Heinrichs bei Weitra, wie 1918-38. Sie wird erstmals 1391 schriftlich erwähnt und wurde wahrscheinlich im ersten Drittel des 13. Jahrhunderts gegründet. Die Dominante dieses „blumigen“ Dorfes, dessen Dekoration mehrfach landesweit ausgezeichnet wurde, ist die einschiffige neugotische Pfarrkirche Mariä Himmelfahrt aus den Jahren 1872-75, erbaut aus lokalen Granitblöcken, die nur an den Außenwänden zugelassen sind, der Innenraum ist verputzt und bemalt. Der Hauptaltar wurde erst 1954 von Loiben bei Krems hierher verlegt. Sie wurde von Josef Kepplinger aus Ottensheim in Oberösterreich hergestellt und 1896 für die Kirche in Loiben erworben. Das barocke Altarbild stellt die Krönung der Jungfrau Maria dar. Oben auf dem Altar befindet sich eine Skulptur des Heiligsten Herzens Jesu und darunter links der Heilige Quirin (Patron von Loiben, aber auch der Benediktiner und Zisterzienser, dieser römische Erstmärtyrer hat seinen eigenen Altar im Kloster Goldene Krone) und rechts der Heilige Judas Thaddäus. Im Presbyterium befinden sich noch weitere Barockstatuen – der Heilige Josef, der Heilige Sebastian, der Heilige Leonhard und der Heilige Florian. Die Orgel stammt aus dem Jahr 1911. Der Kirchturm ist mit drei Glocken aus dem Jahr 1949 ausgestattet, deren Vorgänger das unglückliche Schicksal erlitten, während des Ersten Weltkriegs im Jahr 1917 abgenommen und für die Rüstungsindustrie eingeschmolzen zu werden. Fünf Jahre später wurden sie durch neue Glocken ersetzt, die bis zu ihrer erneuten Beschlagnahmung während des Zweiten Weltkriegs Bestand hatten… Bei dieser Untersuchung und Restaurierung wurde lediglich die Leichenhalle von 1731 vermieden. Das Dorf Heinrichs war ursprünglich bis 1784 eine Pfarrei unter Unserfrau. Im Jahr 1762 wurde mit maßgeblicher finanzieller Unterstützung des Statthalters der Herrschaft Weitra, Franz Josef Keuffel, Ritter von Ulberg, eine Kapelle an dieser Stelle errichtet. Nach der Angliederung von Phyrabruck und Oberlembach an die Heinrichs reichte die Kapelle für die Kapazität der Heinrichs nicht mehr aus und es wurde eine neue Kirche gebaut. Zeitgleich mit dem Pfarrhaus wurde im Dorf eine Schule eröffnet, in der bis 1977 unterrichtet wurde. Auf der Brücke über den Bach befindet sich eine wertvolle Steinskulptur des Heiligen Johannes von Nepomuk. Der Ort ist Ausgangspunkt des Erlebnisweges Heinrichs, eines Rundwanderweges mit insgesamt 36 Stationen, der Orte mit interessanten und besonderen Granitsteinformationen wie Schalen, Öfen, Doppelvulkanen, schalenförmigen Vertiefungen usw. verbindet.
Mandelstein (874 m.n.m.) – hora na hranici, poutní místo vyhnaných. Ještě před samotným vrcholem můžeme spatřit na upraveném prostranství ve svahu prostou lesní kamennou kapli z roku 1974, před níž se pravidelně koná bohoslužba, a to vždy poslední srpnovou neděli v rámci setkání rodáků vysídlených po 2. světové válce z přilehlého území na opačné straně hranice, tj. z Čech, či tehdejšího Československa. Pořadatelem této akce je spolek obce Klemens, sdružující vysídlené obyvatele z jihočeských vesnic a měst. Uvnitř kaple je pod obětním stolem mramorová deska se symbolickým vyobrazením vyhnané rodiny. Nápisu dominuje „MAHNMAL DER VERTREIBUNG 1945“ (PAMÁTNÍK VYSÍDLENÍ 1945) a citát Hornoplánského šumavského spisovatele a pedagoga Adalberta Stiftera „HASS UND ZANK ZU HEGEN ODER ZU ERWIDERN IST SCHWÄCHE, – SIE ÜBERSEHEN UND MIT LIEBE ZURÜCKZAHLEN, IST STÄRKE“ (Nenávist a hádky hájit a na ně odpovídat je slabostí, nevšímat si jich a oplácet je láskou je silnou stránkou). Spodní část pak zakončuje věnování „GEDENKE DER TOTEN HEIMATVERTREIBENEN!“ (PAMÁTKA ZEMŘELÝM Z DOMOVA VYHNANÝM!). Mohutný vrcholový dřevěný kříž byl obnoven v roce 2013. Ten původní z roku 1956 byl opatřen nápisem „Padlé vlasti“. Další tabulky s texty pak následují přímo na vrcholové skále. Jedná se zde zejména o připomínku Josefa Gangla, rodáka z Benešova nad Černou (Deutsch Beneschau) a německy píšícího „šumavského“ básníka, jehož citát „In der Gute liegt die grösste Bekehrungskraft“ (V dobrotě je největší síla poučení) je z konce jeho života v roce 1916. Zmíněna je zde kupodivu i svatá Anežka Česká, coby utěšitelka zarmoucených a na ceduli z roku 1977 děkuje vídeňské Böhmerwald muzeum dvěma důležitým podporovatelům. Nádherný výhled z novodobé vysunuté kovové konstrukce, která sem byla instalována až v roce 2013, je umocněný možným využitím dalekohledu, který je zde rovněž k dispozici. Od Vysoké přes Hojnou Vodu, Kraví horu, Dobrou Vodu, Horní Stropnici, Slepičí hory, Kleť, Trhové Sviny, Nové Hrady až po Třeboňskou pánev. Takto hezky panoramaticky a půlkruhově je odtud vidět do Čech, kam vysídlenci až do roku 1989 nesměli, a tak odtud mohli pouze nostalgicky vzpomínat na svou původní vlast a domov. Český básník a výtvarník Josef Bartuška nazval ve své sbírce Vitorazsko vydané za 1. republiky na počátku 20. let 20. století, Mandelstein Mandlovcem, a to s odkazem na prastaré slovanské osídlení.
Mandelstein (874 m über dem Meeresspiegel) – ein Berg an der Grenze, ein Wallfahrtsort der Exilanten. Noch vor dem eigentlichen Gipfel kann man auf einer begrünten Fläche am Hang eine einfache Waldsteinkapelle aus dem Jahr 1974 sehen, vor der regelmäßig, immer am letzten Sonntag im August, ein Gottesdienst im Rahmen eines Treffens der nach dem Zweiten Weltkrieg aus dem angrenzenden Gebiet jenseits der Grenze, d. h. aus Böhmen oder der ehemaligen Tschechoslowakei, vertriebenen Angehörigen abgehalten wird. Organisator dieser Veranstaltung ist der Verein Klemens, in dem Vertriebene aus südböhmischen Dörfern und Städten zusammenkommen. Im Inneren der Kapelle befindet sich unter dem Opfertisch eine Marmorplatte mit der symbolischen Darstellung einer vertriebenen Familie. Die Inschrift wird dominiert von „MAHNMAL DER VERTREIBUNG 1945“ und einem Zitat des aus dem Böhmerwald stammenden Schriftstellers und Pädagogen Adalbert Stifter „HASS UND ZANK ZU HEGEN ODER ZU ERWIDERN IST SCHWÄCHE, – SIE ÜBERSEHEN UND MIT LIEBE ZURÜCKZAHLEN, IST STÄRKE“ (Hass und Streit zu verteidigen und darauf zu reagieren ist eine Schwäche, sie zu ignorieren und mit Liebe zu erwidern ist eine Stärke). Der untere Teil ist mit der Widmung „GEDENKE DER TOTEN HEIMATVERTREIBENEN!“ versehen. (EINE GEDENKSTÄTTE FÜR DIE VERSTORBENEN, DIE AUS IHRER HEIMAT VERTRIEBEN WURDEN). Das massive hölzerne Gipfelkreuz wurde 2013 restauriert. Das Original von 1956 trug die Aufschrift „Gefallenes Land“. Weitere Tafeln mit Texten folgen dann direkt auf dem Gipfelfelsen. Damit wird insbesondere an den aus Beneschau nad Cernou stammenden deutschsprachigen Böhmerwalddichter Josef Gangl erinnert, dessen Zitat „In der Gute liegt die größte Bekehrungskraft“ vom Ende seines Lebens im Jahr 1916 stammt. Es wird hier auch die heilige Agnes von Böhmen als Trösterin der Trauernden erwähnt, und auf einem Schild von 1977 dankt das Böhmerwaldmuseum in Wien zwei wichtigen Unterstützern. Von einem Aussichtsturm aus dem Jahre 2013 öffnet sich eine herrliche Aussicht von Westen nach Osten. Nach Norden sieht man weit in die südböhmische Teichplatte. Die Aussichtsplattform ist mit Fernglas ausgestattet, was das Erlebnis für den Besucher noch verstärkt. Die beeindruckende Aussicht in die böhmische Heimat brachte die vertriebenen Deutschböhmen hierher, die von hier aus ihre alte Heimat sehen konnten, die man bis Ende 1989 nicht leicht besuchen konnte. Der tschechische Dichter und Künstler Josef Bartuška nannte den Berg Mandelstein in seiner Sammlung Vitorazsko (erschien 1927), auf Tschechisch Mandlovec, in Anlehnung an die ehemalige slawische Besiedlung.
Harbach – obec v blízkosti státní hranice s Českou republikou obklopují dva významné vrcholy, a sice Mandelstein na severu a Nebelstein na jihu. Hraniční přechod tu býval již za 1. republiky a na českém území stála i rozlehlá budova celnice, u níž došlo k přestřelce v pohnutém konci září 1938 mezi příslušníky Stráže obrany státu a oddíly Freikorps. Tato stavba ztratila svůj význam po vzniku železné opony v tehdejším Československu v roce 1953 a v roce 1977 byla zbořena a odstraněna. První písemná zmínka o Harbachu je již z roku 1390 a jeho název je odvozen buď od lesního potoka – Hartbach (Hart = lesní majetek), nebo bažinatého potoka (Hor-Bach). Místní kostel sv. Jana Křtitele byl původně středověkou kaplí a následně až v éře baroka roku 1749 došlo k jeho přestavbě v prostorný chrám, který byl rok poté i barokně zařízen ve svém interiéru (hlavní oltář s obrazem Křtu Páně z roku 1878 i křtitelnice). V letech 1768–71 byla v sousedství kostela postavena fara. Postranní oltáře jsou v rokokovém stylu, kazatelna nese prvky klasicismu. Doklady o propojenosti míst na obou stranách hranice lze najít v místní farní kronice. Kostelní varhany zhotovil varhanář Franz Jentschko z Českého Krumlova (Krummau). Roku 1838 byl nově pořízen zvon, a to u známého českobudějovického (Budweis) zvonaře Johanna Pernera. Později pak zednický mistr z Dobré Vody (Brünnl) Johann Königseder spolu s tesařským mistrem Andreasem Pigallem z Weitry a klempířským mistrem Johannem Andreasem Grabensteinerem z Kaplice (Kaplitz) vyzdvihli věž kostela o tři sáhy. Přímo v místě i okolních osadách jsou brusírny olovnatého křišťálu s dlouhou tradicí. V současnosti je obec známá hlavně svým zdravotním a rehabilitačním centrem Moorbad Harbach z roku 1980 se specializací na prevenci a léčbu potíží pohybového aparátu. V podstatě se jedná o rašelinné a klimatické lázně, které jsou z hospodářského hlediska významné i díky poskytování množství pracovních příležitostí nejen pro samotnou obec, ale pro celý příhraniční region. Na místním hřbitově byl v roce 1955 pohřben bývalý prvorepublikový učitel a později i ředitel hojnovodské (Heilbrunn) školy Johann Süka.
Harbach, ein Dorf nahe der Grenze zur Tschechischen Republik, ist von zwei bedeutenden Gipfeln umgeben, dem Mandelstein im Norden und dem Nebelstein im Süden. Bereits in der Ersten Republik gab es hier einen Grenzübergang mi teinem großen Zollamtgebäude an der tschechischen Seite der Grenze. Ende September 1938 kam es hier zu einem gewaffneten Inzident zwischen der tschechoslowakischen Grenzpolizei und den Freikorpsmitgliedern. Dieses Gebäude verlor mit dem Aufheben des Grenzüberganges 1953 seine Bedeutung und wurde 1977 abgerissen. Die erste schriftliche Erwähnung von Harbach stammt aus dem Jahr 1390, und der Name leitet sich entweder von dem Waldbach Hartbach (Hart = Waldgut) oder dem sumpfigen Bach, d.h. Hor-Bach ab. Die örtliche Kirche St. Johannes der Täufer war ursprünglich eine mittelalterliche Kapelle und wurde dann um 1749 zu einer geräumigen Kirche im Barockbaustil umgebaut, die ein Jahr später auch im Inneren barock ausgeschmückt wurde (der Hauptaltar mit einem Gemälde der Taufe Christi von 1878 und das Taufbecken). Die Seitenaltäre sind im Rokokostil gehalten, die Kanzel trägt Elemente des Klassizismus. Die Kirchenorgel wurde von dem Orgelbauer Franz Jentschko aus Český Krumlov (Krumau) gebaut. 1838 wurde eine neue Glocke von dem Glockengießer Johann Perner aus Budweis erworben. In den Jahren 1768-71 wurde in der Nähe der Kirche ein Pfarrhaus errichtet. Ein Beweis für die Verflechtung der Orte beiderseits der Grenze findet sich in der örtlichen Pfarrchronik.
Durch den Maurermeister Johann Königseder aus Brünnl, den Zimmermeister Andreas Pigall aus Weitra und den SpenglerJohann Andreas Grabensteiner aus Kaplitz wurde der Kirchturm um drei Klafter erhöht. Im Ort und in den umliegenden Dörfern wird Bleikristall geschliffen. Heute ist das Dorf vor allem für das 1980 gegründete Gesundheits- und Rehabilitationszentrum Moorbad Harbach bekannt, das sich auf die Prävention und Behandlung von Erkrankungen des Bewegungsapparates spezialisiert hat. Es handelt sich um einen Luftkurort mit Moorheilbad. Es hat für die Grenzregion eine große Bedeutung und bietet viele Arbeitsplätze. Johann Süka, ein ehemaliger Lehrer in der Ersten Republik und späterer Direktor der Heilbrunner Schule, wurde 1955 auf dem örtlichen Friedhof beigesetzt.