Z Nových Hradů přes Terčino údolí a Horní Stropnici
NOVÉ HRADY (něm. Gratzen) – starobylé město na samé hranici mezi ČR a Rakouskem, v jehož katastru se nachází velké množství nejrůznějších a významných památek na relativně malém prostoru. Hrad, hradní brána, zámek, rezidence, radnice, kostel, klášter, hrobka a nedaleko ještě tvrz. Město proslulé sídlem šlechtického rodu Buquoyů, kteří byli vlastnili a spravovali Novohradské panství více jak 300 let v období 1620 – 1945. Tato dlouhá doba poněkud zastiňuje a upozaďuje v historii rovněž významný rod Rožmberků, v jehož držení bylo město v letech 1359 – 1611, tedy pouze o pár desítek let kratší dobu. U založení původní osady na Vitorazské cestě v sousedství strážního hradu pak stáli Vítkovci a první písemná zmínka existuje z roku 1279. O pět let později se Nové Hrady již stávají městem a jeho vlastníkem jsou páni z Landštejna. Roku 1425 došlo k dobytí a vypálení města husity pod vedením Jana Hvězdy z Vícemilic. Totéž se opakovalo v roce 1467 během konfliktu zelenohorské jednoty s králem Jiřím z Poděbrad, na jehož stranu se postavil Jan z Rožmberka. Další neštěstí následovalo v roce 1573, kdy byl značně poškozen hrad výbuchem uskladněného střelného prachu. Od této doby již v jeho areálu není původní kruhová velká věž bergfrit. V éře rodu Buquoyů ztratil hrad svůj původní význam a sloužil pouze coby kanceláře a byty správních úředníků i jako skladiště. V jedné části sídlilo i ředitelství buquoyských lesů a v patře východní věže vstupu z města se pak nacházel archiv i rodové starožitné památky a zejména pak upomínky na generála Karla Bonaventuru Buquoye. Tyto náležitosti značně poškodila Rudá armáda v květnu 1945. I v éře socialismu byl hrad běžně obýván a částečně sloužil i k muzejním účelům. Jihočeské muzeum zde vystavovalo ve čtyřech sálech autentické sbírky skla pocházejícího z novohradských skláren. V 90. letech 20. století prošel hrad rozsáhlou rekonstrukcí a později se stal majetkem Národního památkového ústavu, který ho zpřístupnil veřejnosti v rámci několika prohlídkových tras. V buquoyském archivu umístěném na hradě se zachoval obrázek Panny Marie Strakonické (bělohorské), který byl také uctívaný, podle legendy dopomohl k vítězství císařských vojsk v bitvě na Bílé hoře.
Budova radnice na náměstí je z poloviny 16. století, přičemž byla barokně přestavěna v roce 1749. V zadním traktu na ní navazoval městský pivovar. Z roku 1840 jsou dva namalované znaky na průčelí vnější fasády, a sice městský erb a erb rodu Buquoyů, které byly v období obou totalit 20. století bizarně doplněny v horní části štítu pod hodinami hákovým křížem a rudou pěticípou hvězdou. Dědici Rožmberků Švamberkové město vlastnili pouze 9 let od roku 1611 do roku 1620, kdy přechází celé novohradské panství coby konfiskát do držení císařského generála Karla Bonaventury Buquoye, jenž město spolu s hradem předtím na počátku Třicetileté války dobyl. Vdova po generálovi Marie Magdalena nechala významně přestavět a rozšířit rezidenci na východní straně náměstí, jejímž základem byl od poč. 17. století panský dům sloužící coby sídlo vrchnostenské správy tvořené kancelářemi a byty úředníků. V éře socialismu v objektu sídlil Lesní závod Nové Hrady a nyní je zde po novodobé rekonstrukci wellness hotel s malbou rožmberského jezdce na venkovní fasádě blízko vstupu. Tento motiv je znám hlavně z rožmberských pečetí, náhrobků a rytin.
Prvotní členové rodu Buquoyů byli válečníci i nepříliš dobří hospodáři a je zajímavé sledovat proměnu této skutečnosti v čase. Další generace již dokázali nejen oddlužit panství, ale věnovat se i jeho rozkvětu a péči o své poddané. V letech 1678 – 1685 byl u farního kostela sv. Petra a Pavla postaven klášter servitů. Stalo se tak na popud Ferdinanda Buquoye, jenž učinil slib Panně Marii, že k její cti vystaví klášter, a to v případě svého uzdravení ze zranění způsobeném mu při válce s Turky v roce 1644. Tato raně barokní čtyřúhelníková stavba má ve svém středu rajský dvůr a uvnitř velký refektář, bohatě zdobený štukovou výzdobou i rozsáhlou knihovnu. Svému duchovnímu účelu přestalo toto místo sloužit v 50. letech 20. století, kdy se z něj stala kasárna pohraniční stráže. Servité se sem vrátili až v roce 1991 a především zásluhou jejich tehdejšího představeného, pátera Bonfilia Wagnera, došlo k nákladné a rozsáhlé rekonstrukci celého areálu, který dnes vlastní jiný řád, a sice Rodina Panny Marie.
Kostel sv. Petra a Pavla je doložen již roku 1284 jako ranně gotický. Poté, co byl 1423 zničen husity, stejně jako celé město a následně znovu požárem (založeným tentokrát šternberskými vojáky) byl znovu vystavěn v pozdně gotickém slohu s renesančními prvky. Přestavba trvala poměrně dlouho, začala v 80. letech 15. století stavbou obvodové zdi presbytáře. K zaklenutí lodi renesanční klenbou s hvězdovými figurami došlo až v 90. letech 16. století. Dominantou pozdně gotické stavby je věž vysoká 52 m s pozdější barokní střechou v podobě osmiboké cibulové báně.
Farní a klášterní kostel je také kostelem poutním, od roku 1753 je zde uctíván milostný obraz Panny Marie Záblatské – drobné rytiny zobrazující Pannu Marii, jak stojí na půlměsíci a drží v levé ruce Ježíška a v pravé ruce růži. Obrázek zachránil vojevůdce Karel Bonaventura Buquoy v roce 1619 za stavovského povstání z hořícího domu v bitvě u Záblatí nedaleko Vodňan. Rytinu od té doby nosil neustále při sobě modlíce se k Panně Marii. Když byl vojevůdce zabit, dostal se obrázek do Vídně, do Jezuitského kostela sv. Anny, kde se těšil veřejné úctě. Buquoyové si obraz vyžádali zpět a hraběnka Markéta nechala obrázek, silně zčernalý kouřem, zasadit do zlatého rámečku. Roku 1753 byl umístěn na hlavním oltáři. Obrázek se stal rodovým paladiem Buquoyů. Právě za tímto obrázkem směřovali poutníci do Nových Hradů. Každoročně tu byl uctíván na svátek narození Panny Marie. Motiv Panny Marie Záblatské se objevuje také na procesních korouhvích. Tento nenápadný milostný obraz je dnes umístěný nad svatostánkem. Rozměr obrázku činí pouhých 17 x 34 cm a je v kontrastu vůči bohatému rámu s pozlacenou svatozáří, v němž je umístěn. Za pozornost stojí také socha sv. Peregrina, italského servitského světce, patrona proti rakovině, která je umístěná na postranním oltáři sv. Anny. V interiéru chrámu se nachází několik hrobek. Kromě příslušníků rodu Buquoyů se jedná i o servity a členy dalších šlechtických rodů. Na hlavním oltáři lze spatřit obraz znázorňující seslání Ducha svatého a nad ním pak vyobrazení sv. Karla Boromejského. Oltář je pak v horní části ukončen plastikami sv. Václava se sv. Zikmundem a sv. Vojtěchem. Po stranách můžeme spatřit sochy sv. Petra a Pavla, tedy patronů kostela v nadživotní velikosti.
O výstavbu nového empírového zámku se zasloužil Jan Nepomuk Buquoy. V místě bývalé panské zahrady k tomu došlo v roce 1801. Uvnitř se nalézal divadelní sál, jídelna, velký i okrouhlý tzv. modrý sál tvořený bělomodrým pruhovaným plátnem přes dvě patra na způsob polního stanu i soukromá kaple s oratoří. Na sklonku 2. světové války bylo zařízení zámku rozkradeno místními obyvateli. V budově pak byly ubytovány řecké děti na útěku před občanskou válkou ve své zemi. Poté zde sídlila Střední zemědělská škola spolu s domovem mládeže a v současnosti objekt vlastní a provozuje Česká akademie věd.
Od druhé poloviny 18. století dochází k zakládání nových skláren, vesnic, k efektivní těžbě dřeva a vznikají i nové průmyslové podniky (mlýny, hamry, lihovary, ale i hájovny, obory a bažantnice). Podpora školství byla rovněž samozřejmostí. Zálibou rodu Buquoyů bylo pojmenovávat nově vzniklá místa křestními jmény příslušníků, či spíše příslušnic rodu a vynikalo v tom jméno Tereza (Tereziino údolí, Terčí Ves, Terčí Dvůr, Terčí Hutě, ale i Žofín, Paulína, Bonaventura, Nepomuk, Janovy Hutě, Jiříkovo údolí). Významný a trochu podivínský vědec Jiří František je znám především objevem a výrobou známého hyalitového skla a také jako zakladatel Žofínského pralesa, nejstarší evropské přírodní rezervace z roku 1838. V revolučním roce 1848 zaniklo Novohradské panství a město se stává samostatnou samosprávou řízenou starostou a městským výborem. Ve městě sídlil i okresní soud a patřilo pod kaplické okresní hejtmanství. Na okraji městského hřbitova byla v letech 1901 – 1903 postavena neogotická buquoyská hrobka, v níž je do dnešních dnů pochováno osm členů tohoto šlechtického rodu. Katastrofou byl rozsáhlý požár náměstí v roce 1906, jež je i reflektován v dobovém tisku a to včetně podrobné fotodokumentace. Po vzniku 1. republiky došlo k pozemkové reformě, která značně zredukovala majetek Buquoyů. Ve městě je posilován český živel, roku 1923 byl postaven Český dům coby kulturní centrum menšiny města. V roce 1938 pak i česká škola, ale v říjnu téhož roku dochází ke změně státoprávního uspořádání a Nové Hrady jsou začleněny do Velkoněmecké Třetí říše, kde setrvaly až do konce 2. světové války v květnu 1945, kdy celou oblast Novohradska osvobodila a obsadila Rudá armáda. Poslední hrabě Karel Jiří Buquoy byl zatčen, uvězněn, osvobozen a opětovně uvězněn, přičemž zemřel v roce 1952 na Mírově. Benešovy dekrety mu kladly za vinu zradu na českém národě a kolaboraci s Hitlerovou Třetí říší. Majetek mu byl zkonfiskován a „Bílá hora odčiněna“. Nic na tomto faktu nezměnily marné snahy jeho syna Michaela po roce 1989 o restituci. Nové Hrady značně utrpěly po roce 1948 zřízením hraničního pásma a na samém okraji tábora míru a socialismu se staly přísně střeženým pohraničním městem s posádkou Pohraniční stráže. Nový rozkvět města je spjat až s pádem komunismu u nás i v celé střední a východní Evropě právě po roce 1989. Od té doby postupně prošly zásadní proměnou i na úvod zmíněné významné památky.
NOVÉ HRADY (deutsch: Gratzen) – eine historische Stadt an der tschechisch-österreichischen Grenze bietet eine überraschend große Anzahl an Sehenswürdigkeiten. Auf einem relativ kleinen Gebiet der Stadt befinden sich ein renoviertes Kloster, eine mittelalterliche Burg mit Burgtoren, eine Stadtresidenz aus der Renaissancezeit, ein altes Rathaus, ein klassizistisches Schloss im englischen Park und eine monumentale Gruft. Außerhalb der Stadt überraschen weitere versteckte Sehenswürdigkeiten den Besucher.
Die ursprüngliche Siedlung an der Straße nach Weitra entstand an einer Durchzugsburg. Diese wurde von den damals in Böhmen mächtigsten Wittigonen gegründet, die eine fünfblättrige Rose in ihrem Wappen trugen. Die erste schriftliche Erwähnung des Schlosses stammt aus dem Jahr 1279. Fünf Jahre später wurde Nové Hrady zur Stadt erhoben und seine Besitzer wurden die Herren von Landstein mit einer silbernen Rose im Wappen. Zwischen 1359 und 1611 herrschte hier der berühmteste Zweig der Familie von Rosenberg mit der roten Rose in ihrem Wappen. Im Jahr 1425 wurde die Stadt von den Hussiten unter der Führung von Jan Hvězda von Vícemilice erobert.
Der Burgherr Jan II. von Rosenberg stellte sich in den schwierigen Zeiten der Religionskriege an die Seite der Utraquisten, d.h. an die Seite des böhmischen Königs Jiří von Poděbrady. Damit stellte er sich gegen die katholische Grünberg Alliance, die nachher (1467) die Burg eroberte. Die Burg blieb im Besitz der Adelsfamilie von Rosenberg. Im Jahr 1573 kam es im Bergfried der Burg zu einer Schießpulverexplosion. Die Burg verlor ihren ursprünglichen runden Turm, ihre Dominante. Die Herren von Rosenberg starben 1611 aus und die Familie von Schwanberg wurde ihre Erben. Sie besaßen die Herrschaft nur bis 1620. Der General Charles Bonaventura Buquoy, Befehlshaber der kaiserlichen Truppen eroberte die Stadt und die Burg zu Beginn des Dreißigjährigen Krieges. Die gesamte Herrschaft von Gratzen ging als Konfiskation in seinen Besitz über. Anschließend befehligte er erfolgreich die Truppen vor Prag in der Schlacht am Weißen Berg aber starb an den dort erlittenen Wunden. Der Legende nach verhalf das Bild der Jungfrau Maria von Strakonice (Madona vom Weißen Berg), das die Truppen in der Schlacht begleitete, ihm und den kaiserlichen Truppen zum Sieg (1620).
Maria Magdalena, die Witwe des Generals, ließ die Residenz in Nové Hrady an der Ostseite des Platzes umbauen und erheblich erweitern, deren Basis ein Herrenhaus vom Anfang des 17. Jahrhunderts war, das auch als Sitz der Verwaltung mit Büros und Wohnungen für Beamte diente. Die Stadt wurde so zur Residenz der Adelsfamilie Buquoy. Das Schloss verlor seine ursprüngliche Bedeutung als Festung und diente als Büro und Wohnung für Verwaltungsbeamte sowie als Lager. Ein Teil des Schlosses beherbergte auch das Hauptquartier der Buquoy-Wälder, und auf dem Boden des östlichen Turms des Stadteingangs befanden sich Archive und Familienantiquitäten, insbesondere Erinnerungsstücke an General Charles Bonaventura Buquoy.
Im Mai 1945 besetzte die Rote Armee das Schloss und beschädigte und zerstörte einen Großteil der Sammlungen und Einrichtungen. Der Besitz von Buyuoy wurde beschlagnahmt. Während der kommunistischen Herrschaft wurde das Schloss teilweise bewohnt und teilweise als Museum genutzt. So stellte das Südböhmische Museum in vier Sälen des Schlosses seltene Sammlungen von Glas aus der Glashütte Buyuoy aus. Nach dem Staatsstreich (1989) wurde das Schloss unter der Leitung des Nationalen Instituts für Kulturerbe umfassend rekonstruiert. Das Schloss wurde später für die Öffentlichkeit zugänglich gemacht und bietet mehrere Besichtigungsmöglichkeiten. Das im Schloss untergebrachte Buquoy-Archiv bewahrt beispielsweise ein Gemälde der Jungfrau von Strakonice (Belohórska) auf, das der Legende nach den kaiserlichen Truppen zum Sieg in der Schlacht am Weißen Berg verhalf.
Das Rathausgebäude auf dem Platz stammt aus der Mitte des 16. Sie wurde 1749 im Barockstil umgebaut. Im hinteren Flügel wurde es dann mit der Stadtbrauerei verbunden. Die Fassade des Rathauses ist mit zwei Emblemen aus dem Jahr 1840 verziert, nämlich dem Stadtwappen, dem Wappen der Familie Buquoy und einer Uhr darüber. In den schwierigsten Zeiten der totalitären Regime wurden die Embleme durch ein Hakenkreuz und nach dem Krieg durch einen roten fünfzackigen Stern ergänzt, als Symbole für die Verwirrung der Werte des 20. Jahrhunderts.
Das Gebäude der Residenz diente während des kommunistischen Regimes als Sitz des Forstbetriebs Nové Hrady. Um die Jahrhundertwende wurde es großzügig zu einem Wellnesshotel umgebaut. Die vordere Fassade in der Nähe des Eingangs ist mit einem Gemälde eines Rosenberg-Reiters verziert. Dieses Symbol erinnert in vielen Variationen an das mächtige Haus Rožmberk, nicht nur auf Schildern, sondern auch auf Gravuren, Siegeln von Urkunden und schließlich auf Grabsteinen.
Die ersten Mitglieder der Familie Buquoy kamen als Krieger während des Dreißigjährigen Krieges. Es ist interessant zu sehen, wie sie sich in den folgenden Generationen zu guten Landwirten entwickelt haben. Nach und nach gelang es ihnen nicht nur, das Anwesen abzubezahlen, sondern sich auch um dessen Wohlstand und die Versorgung ihrer Untertanen zu kümmern.
Die Kirche St. Peter und Paul ist bereits 1284 als frühgotisch dokumentiert. Nach der Zerstörung durch die Hussiten im Jahr 1423, wie auch der gesamten Stadt, und einem erneuten Brand (diesmal von Sternberger Soldaten gelegt) wurde sie im spätgotischen Stil mit Elementen der Renaissance wiederaufgebaut. Der Umbau dauerte ziemlich lange und begann in den 1580er Jahren mit dem Bau der Außenmauer des Pfarrhauses. Die Einwölbung des Kirchenschiffs mit einem Renaissancegewölbe mit Sternfiguren wurde erst in den 1690er Jahren vollendet. Die Dominante des spätgotischen Bauwerks ist der 52 m hohe Turm mit einem spätbarocken Dach in Form einer achteckigen Zwiebelhaube.
Zwischen 1678 und 1685 wurde neben der Pfarrkirche St. Peter und Paul ein Servitenkloster errichtet. Dies geschah auf Betreiben von Ferdinand Buquoy. Er versprach der Jungfrau Maria, ihr zu Ehren ein Kloster zu errichten, wenn er sich von der Wunde erholt, die ihm 1644 im Krieg mit den Türken zugefügt wurde. Dieses frühbarocke Gebäude mit viereckigem Grundriss hat in seinem Zentrum einen Paradieshof. Das Kloster verfügt über eine umfangreiche Bibliothek. Der Besucher wird vom Kreuzgang und dem großen Refektorium angezogen, die beide reich mit Stuck verziert sind.
Nach dem Zweiten Weltkrieg wurde das Kloster geschlossen und diente lange Zeit als Kaserne für die Grenztruppen und verfiel. Im Jahr 1991 kehrten zwei Serviten in das Kloster zurück, und dank ihres damaligen Oberen, Pater Bonfilio Wagner, einem gebürtigen Údolí u Nové Hradů, wurde das gesamte Kloster umfangreich und kostspielig rekonstruiert, finanziert von Serviten aus Österreich. Am Ende blieb Pater Bonfilius allein im Kloster zurück, und vor seinem Tod gelang es ihm, einen anderen Orden, den Orden der Familie der Jungfrau Maria, zu finden, der das Kloster übernahm.
Die Pfarr- und Klosterkirche ist auch eine Wallfahrtskirche, seit 1753 wird hier das Bildnis der Muttergottes von Záblat verehrt – kleine Gravuren, die die Jungfrau Maria auf einer Mondsichel stehend darstellen, die das Jesuskind in der linken und eine Rose in der rechten Hand hält. Das Bild wurde 1619 während des Ständeaufstandes von dem Heerführer Karl Bonaventura Buquoy aus einem brennenden Haus in der Schlacht von Záblatí bei Vodňany gerettet. Seitdem trägt er die Gravur bei sich und betet zur Jungfrau Maria. Nach dem Tod des Kriegsherrn wurde das Bild in die Jesuitenkirche St. Anna in Wien gebracht, wo es in hohem Ansehen stand. Die Buquoyas forderten das Gemälde zurück, und Gräfin Margaret ließ es in einen Goldrahmen einrahmen, der vom Rauch stark geschwärzt war. Im Jahr 1753 wurde sie auf dem Hochaltar aufgestellt. Das Bild wurde das Palladium der Familie Buquoy. Die Pilger machten sich auf den Weg nach Nové Hrady, um dieses Bild zu sehen. Sie wurde hier jedes Jahr am Fest der Geburt der Jungfrau Maria verehrt. Das Motiv der Muttergottes von Zablat erscheint auch auf den Prozessions-Wetterfahnen. Dieses unscheinbare Bild der Liebe ist heute über dem Heiligtum angebracht. Es ist nur 17 x 34 cm groß und befindet sich in einem reichen Rahmen mit vergoldetem Heiligenschein. Erwähnenswert ist auch die Statue des Heiligen Peregrinus, eines italienischen Heiligen, Serviten und Schutzpatrons gegen Krebs. Die Statue steht auf dem Seitenaltar von St. Anna. Im Inneren der Kirche befinden sich mehrere Gräber. Neben den Mitgliedern der Familie Buquoy gibt es auch Bedienstete und Mitglieder anderer Adelsfamilien. Auf dem Hauptaltar befindet sich ein Bild des Heiligen Geistes und darüber eine Darstellung des Heiligen Karl von Borromäus. Im oberen Teil ist sie mit Statuen des Heiligen Wenzel mit dem Heiligen Sigismund und dem Heiligen Vojtěch abgeschlossen. An den Seiten stehen überlebensgroße Statuen der heiligen Petrus und Paulus, der Schutzpatrone der Kirche.
Jan Nepomuk Buquoy war für den Bau des neuen Schlosses im Empire-Stil verantwortlich. Er ließ es 1801 an der Stelle des ehemaligen Schlossgartens errichten. Im Inneren wurden ein Theatersaal, ein Speisesaal und eine Privatkapelle mit einem Oratorium errichtet. Der zentrale Teil des Schlosses ist ein großer, runder, blauer, zweistöckiger Saal aus weiß und blau gestreiftem Leinen im Stil des Feldzeltes von General Buquoy. Am Ende des Zweiten Weltkriegs wurden die Einrichtungsgegenstände des Schlosses von den Einwohnern gestohlen. Das Gebäude beherbergte damals griechische Kinder, die vor dem Bürgerkrieg in ihrem Land flohen. Damals beherbergte es eine landwirtschaftliche Oberschule und eine Jugendherberge. Heute ist das Gebäude im Besitz der Tschechischen Akademie der Wissenschaften und wird von dieser betrieben.
Ab der zweiten Hälfte des 18. Jahrhunderts entstanden neue Glashütten, Dörfer, ein effizienter Holzeinschlag und neue Industriebetriebe (Mühlen, Hämmer, Brennereien, aber auch Haine, Reservate und Fasanerie). Auch die Unterstützung für die Bildung war weit verbreitet. Die Buquoy-Familie benannte neu entstandene Orte gerne nach den Vornamen ihrer Mitglieder bzw. Familienangehörigen, wobei der Name Tereza besonders hervorstach (Tereziino-Tal, Terčí Ves, Terčí Dvůr, Terčí Hutě, aber auch Žofín, Paulína, Bonaventura, Nepomuk, Janovy Hutě, Jiříkovo-Tal). Der bedeutende und etwas kauzige Wissenschaftler Jiří František ist vor allem für die Entdeckung und Herstellung des berühmten Hyalitglases und als Gründer des Sophien-Urwaldes (1838), des ältesten Naturschutzgebietes Europas, bekannt. Im Revolutionsjahr 1848 wurde die Herrschaft Novohrad aufgelöst und die Stadt wurde zu einer selbständigen Gemeinde, die von einem Bürgermeister und einem Stadtkomitee geleitet wurde. Die Stadt war auch Sitz des Bezirksgerichts und gehörte zum Bezirksamt Kaplice. Am Rande des städtischen Friedhofs wurde zwischen 1901 und 1903 ein neugotisches Grabmal errichtet, in dem acht Mitglieder der Adelsfamilie Buquoy ruhen. Eine große Katastrophe war der ausgedehnte Brand des Platzes im Jahr 1906, der in der zeitgenössischen Presse beschrieben wird, einschließlich einer detaillierten fotografischen Dokumentation. Nach der Gründung der Ersten Republik fand eine Bodenreform statt, die den Buquoy-Besitz stark reduzierte. Das tschechische Element wurde in der Stadt gestärkt, und 1923 wurde das Tschechische Haus als Kulturzentrum für die sprachliche Minderheit errichtet. Im Jahr 1938 wurde eine tschechische Schule gegründet, aber im Oktober, nach dem Münchner Abkommen, wurde Nové Hrad dem Dritten Reich einverleibt. Im Mai 1945 wurde das gesamte Gebiet von Novohrad befreit und von der Roten Armee besetzt. Der letzte Graf, Karel Jiří Buquoy, wurde festgenommen, inhaftiert, kurzzeitig freigelassen und erneut inhaftiert. Er starb 1952 im Gefängnis von Mírov. Die Benes-Dekrete beschuldigten ihn des Verrats an der tschechischen Nation und der Kollaboration mit Hitlers Drittem Reich. Sein Besitz wurde beschlagnahmt und, wie es die damalige Propaganda ausdrückte, „der Weiße Berg wurde gesühnt“. Nové Hrady litt nach 1948 sehr unter der Einrichtung der Grenzzone um den Eisernen Vorhang und wurde zu einer stark bewachten Grenzstadt mit einer Garnison der Grenzschutztruppen. Die neue Blütezeit der Stadt steht im Zusammenhang mit dem Fall des kommunistischen Regimes Ende 1989 und der Öffnung des Grenzübergangs nach Österreich. Seitdem hat sich die Stadt stark gewandelt, und die in der Einleitung erwähnten historischen Denkmäler wurden instand gesetzt. Nach 1989 bemühte sich der Sohn des letzten Grafen, Michael Buquoy, vergeblich um die Rückgabe des Familienbesitzes.
ÚDOLÍ U NOVÝCH HRADŮ (něm. Niederthal) – Původně předměstí a podhradí s rožmberským pivovarem, dnes místní část Nových Hradů je zejména branou do romantického parku Terčina údolí, který je národní přírodní památkou. Ústředními stavbami této obce jsou zejména budovy bývalého panského renesančního pivovaru založeného Jakubem Krčínem z Jelčan v roce 1592. V pomyslném středu, nyní křižovatce ve směru na Trhové Sviny a Horní Stropnici stojí nevšední barokní návesní kaple z konce 18. století zasvěcená Panně Marii. Jedná se o obdélníkovou stavbu s půlkruhovým závěrem, která má průčelí zdobené pilastry a štít s volutami ve stylu tzv. selského baroka. Nad sedlovou střechou se vypíná šestiboká zvonice s lucernou. Nedaleko kaple u mostu přes řeku Stropnici nalezneme neméně cennou barokní sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1725, která byla pořízena hejtmanem novohradského panství Vojtěchem Špaltem, jak o tom svědčí dochovaný nápis na podstavci spolu s vyobrazeným osobním erbem tohoto donátora.
ÚDOLÍ U NOVÝCH HRADŮ (deutsch: Niederthal) – Ursprünglich ein Vorort und eine Vorburg mit der Brauerei Rožmberk, ist der Ortsteil Nové Hradů heute vor allem ein Tor zum romantischen Park Terčina-Tal, der ein nationales Naturdenkmal ist. Die zentralen Gebäude des Dorfes sind vor allem die Gebäude der ehemaligen herrschaftlichen Renaissance-Brauerei, die von Jakub Krčín von Jelčany im Jahr 1592 gegründet wurde. Im imaginären Zentrum, der heutigen Kreuzung in Richtung Trhové Sviny und Horní Stropnice, steht eine bemerkenswerte barocke Dorfkapelle vom Ende des 18. Jahrhunderts, die der Jungfrau Maria gewidmet ist. Es handelt sich um ein rechteckiges Gebäude mit einem halbrunden Abschluss, dessen Fassade mit Pilastern und einem Giebel mit Voluten im Stil des so genannten Bauernbarocks verziert ist. Über dem Giebeldach erhebt sich ein sechseckiger Glockenturm mit einer Laterne. In der Nähe der Kapelle, bei der Brücke über den Fluss Stropnice, befindet sich eine wertvolle Barockstatue des Heiligen Johannes von Nepomuk aus dem Jahr 1725, die von Vojtěch Špalt, dem Gouverneur des Gutes Novohrad, erworben wurde. Davon zeugen die erhaltene Inschrift auf dem Sockel und das Wappen des Stifters
TEREZIINO (TERČINO) ÚDOLÍ (něm. Theresienthal) – známý krajinářský park z 2. pol. 18. století rozkládající se podél toku říčky Stropnice v sousedství Údolí u Nových Hradů je pojmenován po své zakladatelce Terezii Buquoyové rozené Paarové a dokládá zálibu pojmenovávat nově založená místa zejména křestními jmény jednotlivých příslušnic tohoto rodu. Původní název přetvořené bažantnice v romantický anglický park ale zněl Vallon Chéri či Schönthal (Krásné údolí). Souzvuk přírody s architekturou je zde dokumentován na stavbách Václavových lázní (Jan Václav Paar byl otcem zakladatelky), Švýcarského (chata s dřevěným obložením a ornamenty) a Modrého domu, ale i přestavbou hamerského domu ve stylu anglické neogotiky a zejména vybudováním umělého vodopádu. Z Modrého domu jsou dnes bohužel pouze ruiny, stavba byla nenávratně poškozena ničivou povodní na poč. 20. století. Přitom právě zde trávila hraběnka Terezie nejedno letní období. Z roku 1770 existují dochované plány této její tvůrčí činnosti, inspirované ranými anglickými parky na německém území.
TEREZIINO (TERČINO) ÚDOLÍ (deutsch: Theresienthal) – ein bekannter Landschaftspark aus der zweiten Hälfte des 18. Jahrhunderts, der sich entlang des Flusses Stropnice in der Nähe des Tals bei Nové Hrady befindet, ist nach seiner Gründerin Theresia Buquoy, geborene Paar, benannt und zeugt von der Vorliebe, neu gegründete Orte insbesondere nach den Vornamen einzelner Familienmitglieder zu benennen. Der ursprüngliche Name der in einen romantischen englischen Park umgewandelten Fasanerie war jedoch Vallon Chéri oder Schönthal (Schönes Tal). Die Harmonie von Natur und Architektur spiegelt sich in den Gebäuden des Tals wider: Das Wenzelsbad (Jan Václav Paar war der Vater des Gründers), das Schweizer Haus (ein Häuschen mit Holzvertäfelung und Ornamenten) und das Blaue Haus, ein im englischen neugotischen Stil umgebautes Hamer-Haus. Das auffälligste Merkmal ist der künstliche Wasserfall. Das Blaue Haus ist heute leider nur noch eine Ruine, das Gebäude wurde durch eine verheerende Überschwemmung Anfang des 20. Jahrhunderts irreparabel beschädigt. Gräfin Therese verbrachte hier viele Sommer. Aus dem Jahr 1770 sind Pläne dieser schöpferischen Tätigkeit überliefert, die sich an den frühen englischen Parks auf deutschem Boden orientieren.
CUKNŠTEJN (něm. Zuckenstein) – vzácná, ojedinělá původní a nepřestavěná gotická tvrz z konce 15. století se nachází na okraji Tereziina údolí v blízkosti obce Světví. Původně vladycké sídlo rodu Pouzarů z Michnic je architektonickým dokladem přechodové fáze mezi zemanskou tvrzí a panským hradem, přičemž se jedná o opevněné obytné a hospodářské sídlo obehnané zděným příkopem, jehož pozůstatky jsou v terénu nadále přítomny. Jde o čtyřkřídlou budovu, uvnitř které se nachází čtvercové malé nádvoří s pavlačemi. Dominantou objektu je na severozápadním nároží osmiboká dvoupatrová věž, která byla přistavěna k hranolu původní černé kuchyně. V roce 2002 došlo v patře severní části západního křídla tvrze k objevu unikátní gotické kaple s nástěnnými malbami vyobrazujícími několik světců (sv. Kryštof, sv. Šebestián, sv. Kateřina) i erb Pouzarů z Michnic (rytíř s mečem nad hlavou). Před přechodem tohoto majetku do rukou Buquoyů byl vlastníkem Jiřík Kába z Rybňan, přičemž příslušníci tohoto šlechtického rodu sídlili zejména na pohádkovém a velmi známém zámku Červená Lhota na Jindřichohradecku. Buquoyové využívali tvrz především k hospodářským účelům. V 60. letech 20. století byla přestavěna k rekreačním účelům a obydlena snad až do poč. 80. let, kdy objekt již byl v zoufalém stavebním stavu. Jihočeské muzeum zde zvažovalo vybudování expozice věnované zemědělskému náčiní a strojům. Po roce 1989 se vlastníkem stalo město Nové Hrady, které uskutečnilo na přelomu tisíciletí poměrně složitý prodej současnému majiteli Ing. Tomáši Pekovi z Prahy, když původní zvažovaný kupující, firma Skloform a.s., nezaplatil stanovenou cenu. Ing. Pek pak nezrealizoval původní plány, a sice zpřístupnění tvrze široké veřejnosti v rámci prohlídek expozice o tomto objektu a vůbec lokalitě, dále možnost občerstvení a dokonce i ubytování. Pořádal zde zpočátku různá nepravidelná divadelní i hudební vystoupení, ale od této činnosti později zcela ustoupil. Místo bylo v minulosti několikrát využito filmaři a můžeme zmínit novodobý film i TV seriál Ať žijí rytíři! i pohádku Královský slib. V létě 2016 zde proběhlo hudební vystoupení známého milovníka Novohradska, klávesisty, pianisty, bluesmana, ale i jazzmana Jana Spáleného s jeho Triem, tvořeném synem Filipem na basu i tubu a světovým trumpetistou Michalem Gerou. Záznam tohoto vydařeného koncertu na nevšedním místě s výjimečnou atmosférou vyšel na CD Terčino milé údolí s titulní fotografií tvrze na bookletu tohoto hudebního artefaktu.
CUKNŠTEJN (Zuckenstein) – eine seltene, originale und nicht umgebaute gotische Festung aus dem späten 15. Jahrhundert liegt am Rande des Theresienstädter Tals in der Nähe des Dorfes Světví. Ursprünglich Sitz des Herrschers aus dem Geschlecht der Pouzar von Michnice, ist sie ein architektonisches Zeugnis der Übergangsphase von der Grundherrschaft zur Burg. Es handelt sich um ein befestigtes Wohn- und Wirtschaftsgebäude, das von einem ummauerten Graben umgeben ist, dessen Überreste im Gelände noch vorhanden sind. Es handelt sich um ein vierflügeliges Gebäude, in dessen Inneren sich ein kleiner quadratischer Innenhof mit Pavillons befindet. Das Gebäude wird von einem achteckigen, zweigeschossigen Turm an der Nordwestecke beherrscht, der an das Prisma der ursprünglichen schwarzen Küche angefügt wurde. Im Jahr 2002 wurde auf dem Boden des nördlichen Teils des westlichen Flügels der Festung eine einzigartige gotische Kapelle mit Wandmalereien entdeckt, auf denen mehrere Heilige (der Heilige Christophorus, der Heilige Sebastian, die Heilige Katharina) und das Wappen der Pouzaren von Michnice (ein Ritter mit einem Schwert über dem Kopf) dargestellt sind. Bevor der Besitz in die Hände der Familie Buquoy überging, war er im Besitz von Jiřík Kába von Rybňany, während die Mitglieder dieses Adelsgeschlechts hauptsächlich im märchenhaften und sehr berühmten Schloss Červená Lhota in der Region Jindřichohradec residierten. Die Buquoyas nutzten die Festung hauptsächlich für wirtschaftliche Zwecke.
In den 1960er Jahren wurde es zu Erholungszwecken umgebaut und bis Anfang der 1980er Jahre bewohnt. Das Festungsgebäude befand sich in einem desolaten Bauzustand. Das Südböhmische Museum erwog, hier eine Ausstellung über landwirtschaftliche Geräte und Maschinen zu errichten.
Nach 1989 wurde die Stadt Nové Hrady Eigentümerin des Gebäudes und bot es zum Verkauf an. Nachdem der erste Bieter, Skloform a.s., den Kaufpreis nicht gezahlt hat, hat der jetzige Eigentümer, Ing. Peter K., das Unternehmen übernommen. Tomáš Pek aus Prag. Ursprünglich war geplant, das Gebäude instand zu setzen und der Öffentlichkeit im Rahmen von Führungen zugänglich zu machen. Herr Pek hat die ursprünglichen Pläne nicht verwirklicht, nämlich die Festung instand zu setzen und sie im Rahmen von Führungen der Öffentlichkeit zugänglich zu machen und die Möglichkeit von Erfrischungen und Unterkünften zu bieten. Zunächst gab er hier nur unregelmäßig Theater- und Musikaufführungen. Das historische Gebäude wurde bereits mehrfach von Filmemachern genutzt. Die Film- und Fernsehserie „Lang leben die Ritter!“ und das Märchen „Das Versprechen des Königs“. Im Sommer 2016 gab es einen musikalischen Auftritt des bekannten Liebhabers von Novohradsko, Keyboarder, Pianist, Blueser, aber auch Jazzer Jan Spaleny mit seinem Trio, bestehend aus seinem Sohn Filip an Bass und Tuba und dem Welttrompeter Michal Gera. Ein Mitschnitt des erfolgreichen Konzerts mit außergewöhnlicher Atmosphäre wurde auf der CD Terčino milé údolí mit dem Titelfoto der Festung im Booklet dieses musikalischen Artefakts veröffentlicht.
HORNÍ STROPNICE (něm. Strobnitz)
Příhraniční městečko vzniklo na ostrohu nad říčkou Stropnicí v oblasti, která již koncem 12. století náležela rakouskému šlechtickému rodu Kuenringů. Klíčovým faktorem pro jeho vznik bylo zřejmě také umístění na křižovatce cest – z Weitry do Nových Hradů a do Benešova nad Černou a Kaplice. Vedla tudy obchodní stezka (vitorazská), která se odtud odklonila až po vzniku Nových Hradů. Brzy po svém založení přešla Stropnice do majetku Smila z Nových Hradů, který ji v roce 1302 prodal cisterciákům z Vyššího Brodu.
Vzorná středisková obec, tak by mohla znít současná definice slovníkem více jak třicet let starým. Bez ironie je ale katastrální území Horní Stropnice tvořeno až neuvěřitelným množstvím 12 částí, a tímto i množstvím svých osad patří vůbec k nejrozsáhlejším obcím v republice. Rozlehlé náměstí na jedné straně uzavírá unikátní kostel sv. Mikuláše, v jehož architektuře se snoubí románské prvky s gotikou i barokem. Je cenný zejména svou hranolovou věží umístěnou mezi trojlodím a presbytářem, jenž má po obou stranách typická podvojná sdružená okénka. Po požáru v roce 1486 došlo ke gotické přestavbě lodi, která je sklenuta síťovou klenbou. Později byly přistavěny na jižní straně renesanční vchod i barokní nová sakristie, přičemž z té původní na opačné straně se stala kaple sv. Kateřiny. Vstupní věž západního průčelí směrem k náměstí má sedlovou střechu i vížku s lucernou a cibulovou bání. Její štít zdobí kromě hodin i dvojice volut tzv. selského baroka. Hlavní oltář pochází z dílny vyšebrodských cisterciáckých mnichů z roku 1649 a jeho obraz znázorňuje klanícího se sv. Mikuláše Panně Marii s Dítětem. Na bočním oltáři je umístěna ranně barokní socha trůnící Panny Marie s Ježíškem, která byla v širokém okolí předmětem úcty.
Kromě kostela je na náměstí cenný Mariánský sloup z roku 1765 se sochami sv. Josefa, sv. Jana Nepomuckého, sv. Šebestiána a sv. Floriána i pomník dosídlení s typickým osudem českého pohraničí.
HORNÍ STROPNICE (Deutsch: Strobnitz)
Das Gebiet, in dem Horní Stropnice heute liegt, gehörte bereits im 12. Jahrhundert dem österreichischen Adelsgeschlecht der Kuenringer. Die Grenzstadt wurde auf einer Landzunge oberhalb des Flusses Stropnice an einer Kreuzung gegründet. Ein Handelsweg, der Vitoraz-Weg, führte von der Donau über Vitoraz nach Nové Hrady, Benešov nad Černá und Kaplice. Bald nach der Gründung von Horní Stropnice ging die Stadt in den Besitz von Smil von Nové Hradů über, der sie 1302 an die Zisterzienser aus Vyšší Brod verkaufte.
Der große Platz wird von der Kirche St. Nikolaus aus dem 13. Jahrhundert und der barocken Mariensäule beherrscht. Die Architektur der Kirche verbindet romanische Elemente mit gotischen und barocken Stilen. Die St.-Nikolaus-Kirche ist vor allem wegen ihres quadratischen romanischen Turms und der kombinierten Fenster auf beiden Seiten bemerkenswert. Im Inneren der Kirche trennt der Turm das Presbyterium vom dreischiffigen Langhaus. Nach einem Brand im Jahr 1486 wurde das Kirchenschiff im gotischen Stil wiederaufgebaut und mit einem Netzgewölbe versehen. Später wurden an der Südseite ein Renaissance-Eingang und eine barocke Sakristei angebaut. Die ursprüngliche Kapelle wurde in die St. Katharinen-Kapelle umgewandelt. Der Eingangsturm der Westfront zum Platz hin hat ein Satteldach und eine Laterne mit Zwiebelkuppel. Neben der Uhr ist der Giebel mit einem Volutenpaar im sogenannten Bauernbarock verziert. Der Hauptaltar wurde 1649 von den Zisterziensermönchen von Vyšebrod geschaffen und stellt den Heiligen Nikolaus dar, der die Jungfrau Maria und das Jesuskind anbetet. Die barocke Statue der thronenden Jungfrau Maria mit dem Jesuskind, die sich auf dem Seitenaltar befindet, ist ein Gegenstand der Verehrung der Gläubigen aus der Umgebung.
Neben der Kirche fällt auf dem Platz die Mariensäule aus dem Jahr 1765 mit den Statuen des Heiligen Josef, des Heiligen Johannes von Nepomuk, des Heiligen Sebastian und des Heiligen Florian auf. Weniger ästhetisch ist das Denkmal für die Besiedlung des Grenzgebiets nach 1945. Noch heute könnte man Horní Stropnice im Vokabular der 1980er Jahre als ein „Zentraldorf“ bezeichnen. Seit den Wahlen von 1998 bis heute (2022) haben die Kommunisten das Sagen in der Gemeinde. Die Zentralgemeinde besteht aus 12 kleinen Siedlungen und ist damit eine der größten Gemeinden des Landes. In gewissem Maße wird die Gemeinde durch typische, aber notwendige Gebäude aus den 1970er und 1980er Jahren verunstaltet, wie z. B. einen Busbahnhof, ein Einkaufszentrum und große Wohngebäude. Viele Gebäude in vielen anderen Städten und Dörfern wurden mit der gleichen Unempfindlichkeit gegenüber der ursprünglichen Architektur gebaut.